Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 13.5.
Servác
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<Zpátky Příběh Ignis 4. z kolekce Próza
Autor: Henry Konstankiewicz (Občasný) - publikováno 4.11.2013 (11:48:59)
Pokračování>

Ačkoli jsem ve skrytu duše věděl, že to tak nebude, chystal jsem se ráno u snídaně sdělit Douglasovi, že dnešním dnem Skotsko opustím. Cítil jsem nutnost již dále jejich pohostinnosti nevyužívat, ale zároveň jsem potřeboval zůstat v blízkosti Ignis. To ráno probíhala debata o její práci ve sladovně Obanské palírny, kam měla nastoupit. Na Douglasem dobře domluvené a placené místo také nastoupila a já se po snídani ocitl sám vstříc zamračenému a mlhavému počasí. Sdělil jsem rodině své plány na pokračování obchodní cesty směrem na Londýn. Jen Ignis mi z očí vyčetla větu naprosto jinou, nevyslovenou, ale zato pravdivější. Proto ji mé sdělení nechalo klidnou a bez starostí odjela s otcem do Obanu.

Vrátil jsem se do pokoje a začal přemýšlet, kde bych se na další dny ubytoval. Pomalu jsem zabalil obě zavazadla, připravil je ke dveřím a oblékl se do deště. Vyrazil jsem po cestě směrem ke Connelu. Došel jsem až k vodě a dále na východ po pobřeží Loch Etive.

„Že já vás znám?“ zaznělo najednou za mnou a já se s leknutím otočil. Přes šumění stromů na břehu zátoky jsem ani nezaslechl přijíždějící drožku, které jsem se na cestě právě pletl.

„Je to možné, ale odsud nejsem,“ oponoval jsem.

„McLachlainn,“ křikl muž a naklonil se s nataženou pravicí ke mně.

„Jistě, ano, vzpomínám si. Tahali jsme vás z bahna. Ryan Adams,“ poznal jsem muže na voze.

„Kam tady chcete dojít? Naskočte si!“ nabídl mi polstrované sedátko drožky a já okamžitě využil.

„Ani nevím. Chci dneska zmizet ze statku.“

„Od Douglase?“

„Ano.“

„Pojedete pryč?“

„Myslím, že ne?“

„Myslíte? Nevíte?“

„Nepojedu.“

„Líbí se vám ta Cookova holka?“ zeptal se McLachlainn pro mě dosti nečekaně. Nevěděl jsem jak odpovědět a v jakém smyslu byla ta otázka položena. Nevěděl jsem, jestli to strohé a pravdivé „ano“ neuškodí dalšímu rozhovoru. Neodpovídal jsem, jen jsem přizvedl obočí a s dlouhým nadechnutím jsem stále tápal, co říci. On mě předběhl a pokračoval:

„Je to blázen. Vždycky byla bláznivá,“ po čemž se v jeho očích zableskla zvláštní nepříjemnost a zloba. Příliš jsem se však nezalekl.

„Ačkoli jsem tu chvíli, ničeho takového jsem si nevšiml,“ odvětil jsem.

„No uvidíte sám. Vždycky to byla divná holka. S nikým se tu nebavila. Dejte si na ní pozor! Kdysi se do ní zamiloval mladý Bruce Curtis. Našli ho pak utopeného v bažině. Říká se, že ho utopila ona. Nikdy jí to ale nedokázali. Chodili spolu každý večer k mokřadům. Lidi je často vídávali. Ten večer, kdy ho našli, tam s ním ale prý nebyla. Potvrdil to Douglas. Od té doby je pak holka ještě uzavřenější. Dlouho jsem ji neviděl,“ vychrlil ze sebe McLachlainn a naléhavě na mě kulil oči.

„A vy tu jejich rodinu znáte? A co ti Curtisovi?“ zeptal jsem se rychle.

„Curtisovi se odsud odstěhovali asi rok po Bruceově smrti a musím říct, že Douglasově rodině se tím dost ulevilo. I když to Ignis nikdy nedokázali, vládla tu podivná atmosféra. Teď už je to lepší. A Cookovi znám dlouho, jsou to mí sousedi už po dlouhá léta. Až na tu divnou Ignis!“ nezapomněl podotknout a hned na to pobídnout koně.

„Vypadá to, že mi nezbývá nic jiného, než tu zůstat. Nevíte o nějakém ubytování?“ odlehčil jsem rozhovor s úsměvem a podařilo se mi ho vyloudit i na McLachlainnově obličeji.

„Chcete na to přijít? Jste detektiv?“ zvážněl opět během chvilky.

„Ne, to opravdu nejsem. Jen se mi tu prostě líbí,“ ujistil jsem ho.

„Pár mil odsud začíná les Fearnoch. Hned na kraji mám starý dům, ve kterém už nikdo nebydlí. Musel byste ho ale opravit.“

„Nemám tolik peněz, abych tu koupil dům.“

„Nechci vám ho prodat. Dělá mi jen starosti. Rozpadá se a já nemám prostředky na to, ho opravit. Jen počkejte, po téhle cestě jsme tam do půl hodiny,“ řekl a prudce strhl drožku na vedlejší cestu směrem od zátoky.

Krajina postupně zdrsněla. Z písčité cesty se stala bahnitá s občasnými ostře vyčnívajícími kameny a upravené louky přešly v nesekané houští. Asi po dvaceti minutách zmizela alej v útrobách hustého lesa. A opravdu jsme po chvíli dojeli k polorozbořené budově.

„To je ono. Říká se mu tady spálený statek,“ vykřikl radostně McLachlainn.

„Chápu,“ podotkl jsem při pohledu na rozvalenou a zřejmě už před mnoha lety vyhořelou stavbu.

„Opravte si to tu a můžete bydlet. Mě dá starosta konečně pokoj. Chtějí po mně, abych to zboural. Kde mám na to ale vzít lidi? No řekněte! Tak co? Líbí se vám?“

Nevím co, ale cosi se ve mně zlomilo. Ačkoli byl objekt na kraji lesa Fearnoch zcela neobyvatelný, neváhal jsem najednou nabídku přijmout. Ještě chvíli jsem obhlížel mechem porostlé kamenné zdi sledován rozjařeným pohledem starého McLachlainna, a pak jsem sáhl pod kabát a vytáhl krabičku cigaret. Na důkaz uzavření dohody jsem mu jednu nabídl a zapálil. Okamžitě pochopil a tetelil se radostí. Jal se mi uspořádat malou prohlídku.

Při cestě zpět jsem neváhal a koupil od něj dvě ovce. Každou zvlášť v jedné dřevěné, provizorně stlučené bedně jsem je naložil na vypůjčený povoz a vydal se ke Cookovým pro své kufry. Po cestě jsem ještě obstaral jídlo na nejbližší dny. Když jsem Doulasovi vylíčil své plány, dal mi jasně najevo, že jsem se zbláznil. Nejvíc mě však zajímal šťastný pohled Ignis, která stála opodál opřená o vrata konírny a viditelně spokojeně si pohrávala se stébly slámy. Nebylo třeba slov k ujištění, že se večer sejdeme pod stromy na břehu mokřadu.

Dovezl jsem vše ke statku a nanosil do jediné zastřešené místnosti. Z rozházených prken ve vysoké trávě jsem sestavil provizorní ohradu a vypustil do ní ovce. Byly vyděšené a zůstaly ještě dlouho stát přitisknuté k sobě v jednom z rohů. Sám jsem si sedl na rozvrzanou židli doprostřed místnosti a se zakloněnou hlavou se zahleděl do stropu. Netušil jsem, jak to tu mohu dát do pořádku. Důležité bylo, že tu sedím, ale co bude dál, jsem nevěděl. Strop se mi začal točit, tak jsem radši zavřel oči. Na chvíli jsem usnul. Zdálo se mi, jak si sedám na židli doprostřed pokoje. Do toho samého, jen suchého, teplého a prosvětleného. Seděl jsem v takovém pokoji, jaký by měl ten můj být. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na mosazný lustr. Hlava se mi tentokrát netočila. Ten pokoj byl tak nádherný, že se mi v něm při zaklonění ani netočila hlava. V blaženém stavu jsem si oddechl a založil ruce na prsa. Něco mě zastudělo v pravé botě. Lekl jsem se a ve sluncem zalitém pohledu zamžoural na podlahu. Ačkoli do místnosti proudily dlouhé sluneční paprsky, které jakoby snad ani nebyly pravdivé, když zářily jako několik sluncí najednou, ze spár se mezi prkny dřevěné podlahy dralo na povrch mazlavé a zapáchající rašelinné bahno. Jen pomalu a opatrně vytékalo z tenkých spár, ale i tak po chvilce pokrylo celou podlahu. A nepřestávalo. Nevěděl jsem co se děje. Pokoj se náhle měnil v smradlavou díru a já se po chvíli brodil po kolena v bahně.

„Ignis?“ křikl jsem, když jsem si všiml její postavy ve dveřích. Neodpovídala. Jen stála a dívala se na to, jak se k ní snažím dostat. Než jsem se stačil hnout, měl jsem bahno po pás. Znemožňovalo mi jakýkoliv pohyb. Ignis se jen dívala a kolem těla jí oblézala světlá mlhovina krásné víly. V tu chvíli však už tak krásná nebyla. Ne tak, jako předtím. Tvář se jí změnila, povadla a lehce pohasínala. Bahno mi dostihlo ústa. Tlačilo se dovnitř a já se začal dusit.

Vtom jsem s sebou škubl a probudil se. Trhnutím těla jsem spadl ze židle a sedl si do mokré kaluže pod sebou. Všiml jsem si kapek vody padajících ze stropu. Začaly mi ve spánku kapat do obličeje a v ústech navodily pocit topení se v bahně. Bál jsem se však Ignis. Po tom, co mi vyprávěl starý McLachlainn jsem se té mladé dívky začal bát.

Venku se setmělo a tak jsem se začal chystat na noc pod vzrostlými osikami na břehu tajemného mokřadu. Kolem pasu jsem plášť dotáhl širokým páskem s dvěma řadami dírek a na nohy vzal pevné kožené boty. Zkontroloval jsem ještě nově ustájené ovce a uvázaného koně, zapůjčeného od McLachlainna. Zvedl jsem límec vysoko do tváře a vydal se na cestu.

Po půli míle mi cesta pod nohama zmizela do husté tmy. Občas jsem klopýtl o špičatý kámen tyčící se z polní cesty, občas zajel nohou do hluboké kaluže, které zde snad nikdy nevyschnou. Jakmile se tráva změnila v tak vysokou, že mě začala hladit při chůzi do holých rukou, věděl jsem, že se blížím k mokřadu. Myslím, že jsem ušel zhruba tři míle. Před osikovým hájem jsem se zastavil a sundal si plášť. Obrátil ho naruby a znovu ho pevně zapnul. Mlžným oparem a rosou poprášená gumová látka studěla, avšak v tu chvíli mi to bylo jedno. Byl jsem pln očekávání a na jazyku měl hromadu otázek. Zajímala mě minulost jak té tajemné bludičky, tak minulost Ignis.

Půda pod nohama se nečekaně zhoupla. Poznal jsem počínající hranici mokřadu a pěvně se chytl jednoho z kmenů. Mžoural jsem do tmy, ale nad lesklou hladinou bažiny stál vzduch i čas. Bylo naprosté ticho a snad poprvé od chvíle, kdy jsem vstoupil na území Skotska, vůbec nefoukalo. Obešel jsem vodu po levém břehu a občas prosvítající měsíc mi v orientaci příliš nepomáhal. Po pár metrech jsem narazil na uvázaného koně.

"Ignis!" zašeptal jsem do tmy a hladina se lehce zčeřila, jako kdyby se od ní můj hlas odrazil. Listy všech okolních osik se zatřepaly a na nich nastřádaný déšť zapršel znovu. Nikdo se mi však neozval. Obešel jsem mokřad dokola a vrátil se na cestu, po které jsem přišel. Sedl si na starý vyvrácený dub kus od ní a čekal. Přicházel na mě spánek. Únava byla tak silná, že jsem po chvíli usnul. V naprostém bezvětří a pod černou oblohou, ze které padala svěží rosa, jsem okamžitě upadl do snu. Ležel jsem na širokém vyvráceném kmenu stromu.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
Zpátky   
0 0 5 (5) 5 6 7 8 9
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter